Imunita oslabená, posílení imunity
Média nás stále „děsí“ zprávami o chřipce a potřebě nechat se očkovat. Nechcete-li ale jít touto „cestou“ anebo mít stůl plný léků a „chemie“, pak doporučujeme přírodní houbové řešení
Léčivé houby jsou doslova elixírem života. Po staletí pomáhají ochraňovat lidský organismus před negativními vlivy prostředí či následky nezdravého životního stylu. Zvláště v období přechodu z léta do zimy, které bývá provázeno častými virovými či bakteriálními infekcemi, oceníte jejich výrazné a hluboké stimulující vlastnosti.
Při cestě za silnou imunitou vám postačí tři základní: Reishi, Cordyceps a Agaricus. Všechny obsahují vysokou koncentraci betaglukanů, který imunitní systém nabudí. Pokud se užívají všechny najednou, navzájem se posilují a imunitu posilují ještě efektivněji.
Přírodní posílení, podpora oslabené imunity, léčivé houby a bylinné směsi čínské medicíny
Jak posílit imunitu přírodní cestou?
Co užívat
Největší smysl dává kombinace léčivých hub CORIOLU a REISHI
CORIOLUS je z hub největší „zabiják“. Dokáže v našem organismu likvidovat vše, co je mu cizí – viry, bakterie, kvasinky, borelie, chlamydie atd.
REISHI má též protivirové účinky, oproti CORIOLU ale v člověku posiluje více jeho vitalitu.
popřípadě lze použít kombinovaný preparát
MYCOCOMPLEX – posiluje všechny aspekty imunity – obsahuje extrakt z REISHI, CORDYCEPSU a AGARICU. Navíc i extrakt z léčivé houby SHIITAKE a ACEROLU, což je přírodní vitamín C
u dětí do 4 let je vhodný MYCOBABY – DRAČÍ SIRUP
Dávkování a doba užívání
Uvedenou kombinaci užívejte 3 měsíce nejlépe na jaře a na podzim
CORIOLUS 1-0-1 kapsle denně
REISHI 1-0-1 kapsle denně
ACEROLA 1-0-0 kapsle denně
- Coriolus, Reishi a Acerolu užívejte na lačno, minimální odstup je 30 minut před jídlem nebo jedna hodina po něm
- vždy užívat 5 dní a 2 dny vynechat, aby nedošlo k únavě imunitního systému, takto lze houby užívat dlouhodobě
- pokud užíváte houby společně s tinkturami, tak nejdříve užít tinkturu a v odstupu cca 15 minut léčivou houbu
- je vhodné zvýšit příjem vitamínu C, který zlepšuje vstřebatelnost léčivých látek, například ve formě extraktu brazilské třešně ACEROLY
- při dlouhodobém užívání udělat po 3 měsících 1 týden pauzu
- pokud užíváte léky předepsané lékařem či jiné potravinové doplňky, užívejte je s odstupem od léčivých hub či bylinných tinktur 1/2 až 1 hodinu
MYCOCOMPLEX 2-0-2 kapsle denně
- MycoComplex užívejte na lačno, minimální odstup je 30 minut před jídlem nebo jedna hodina po něm
- vždy užívat 5 dní a 2 dny vynechat, aby nedošlo k únavě imunitního systému, takto lze houby užívat dlouhodobě
- pokud užíváte houby společně s tinkturami, tak nejdříve užít tinkturu a v odstupu cca 15 minut léčivou houbu
- při dlouhodobém užívání udělat po 3 měsících 1 týden pauzu
- pokud užíváte léky předepsané lékařem či jiné potravinové doplňky, užívejte je s odstupem od léčivých hub či bylinných tinktur 1/2 až 1 hodinu
MUDr. Martin Dvořák
Datum: 16.7.2021
O Imunitě
Pokud potřebujete nalézt řešení dalších zdravotních problémů přejděte na stránku Vyhledávání podle potíží.
Přírodní posílení, podpora oslabené imunity pohledem čínské medicíny, přírodní léčba, léčivé houby a bylinky, posílení imunity přírodní cestou.
Přemýšleli jste někdy o tom, proč v dobách temného středověku někteří lidé na mor umírali, zatímco někteří se nejen nenakazili, dokonce se o nemocné starali? Jednoduchá odpověď. Měli silný imunitní systém.
Imunitní systém je jako štít, který nás chrání před vetřelci, kteří se neustále snaží všemi možnými cestami vniknout do našeho organismu. Proč? Chtějí naši energii, místo pro přežití a množení. O nic jiného tu nejde. Jsou tak naprogramováni. Viry, bakterie, kvasinky, chlamydie a mnoho dalších. Jsou stále kolem nás. Je jenom iluzí, že se je někdy podaří zcela vymýtit. Nepřítel se neustále zdokonaluje. A člověk se naopak neustále svým zhoršujícím se životním stylem oslabuje.
Náš imunitní systém zabraňuje vnikání patogenů do organismu, a pokud projdou, tak se je snaží zlikvidovat. Abych byl přesný, imunitní systém nemá na starosti jen vnější nepřátele, ale i ty vnitřní. Což mohou být třeba rakovinné buňky, buňky poškozené nebo některé mikroorganismy, které se nežádoucím způsobem přemnoží v mikrobiotě. Je také velmi důležité, aby imunitní systém dokázal rozlišit, které buňky jsou dobré, a ty, se kterými je třeba se poprat. Pokud toto nedokáže dobře rozlišovat, začne se obracet proti našim vlastním buňkám a vznikne tak autoimunitní problém.
Náš imunitní systém můžeme rozdělit na dvě části. Na vrozenou neboli nespecifickou imunitu a imunitu získanou neboli adaptivní (schopnou se přizpůsobovat). Tu první si představte jako hory a kopce, které chrání území před vpádem Hunů. Hory a kopce jsou v našem organismu tvořeny kůží, potem, slinami, žaludečními šťávami, buňkami, např. fagocyty, což je druh bílých krvinek, které jsou schopny pohlcovat patogeny, částice z vnějšího prostředí a různé druhy působků, jež jsou produkovány nejen imunitními buňkami. Například interleukiny, mezi nimiž jsou takové, které vyvolávají horečku a tím hubí patogeny (např. IL-1), chemokiny, interferony alfa a beta, což jsou látky produkované napadenými buňkami a pomáhají chránit zdravé buňky sousedící s buňkami napadenými, růstové faktory podporující množení imunitních buněk.
Důležitou složkou je také komplementový systém a markery zánětu, např. CRP. Jsou schopné nebezpečnou částici označit pro fagocyty k pohlcení, spustit imunitní reakci, nebo bakterii přímo zabít tím, že na povrchu vytvoří komplex poškozující buněčnou membránu. Tato část imunity reaguje stále stejným způsobem, není schopná se vyvíjet, nemá imunologickou paměť. Proti patogenům, s kterými se už setkala, bojuje vždy stejně razantní silou.
Oproti tomu imunita získaná je jako dobře vycvičená a vyzbrojená armáda. Skládá se z látkové složky, což jsou imunoglobuliny (protilátky), a ze dvou typů bílých krvinek: B a T lymfocytů. Na rozdíl od vrozené imunity si dokáže adaptivní imunita zapamatovat, se kterými patogeny se již v minulosti musela poprat. A pokud se stejný patogen znovu objeví, je zásah této imunity rychlejší a cílenější. B lymfocyty vznikají v kostní dřeni a produkují bílkoviny zvané protilátky. Ty jsou účinné hlavně u mimobuněčných patogenů. T-lymfocyty se rodí také v kostní dřeni, ale postupně odchází „do školy“ do našeho brzlíku, kde se učí, jak vyhrát nad patogeny. Imunoglobuliny dokážou patogen identifikovat a označit, omezit jeho pohyblivost, případně ho i usmrtit.
Popsali jsme si součást našeho organismu, která nás dokáže chránit před vnějším i vnitřním nepřítelem. Kdo je ale tím nepřítelem? Pokud chceme nad nepřítelem zvítězit, musíme ho poznat. Není v možnostech tohoto textu pospat všechny patogeny, se kterými se náš organismus může za život potkat. Pojďme se podívat na jeden, který si v dnešních dnech získal velkou, byť poměrně negativní, popularitu.
Ano tím patogenem je vir. Vir je velmi malý nebuněčný organismus. Je někde na pomezí mezi živým a neživým organismem. Většina vědců ho klasifikuje jako neživý. Nicméně je to úhel pohledu. Čínská medicína tvrdí, že každá živá věc obsahuje 3 poklady – Shen (duši či záměr), Qi (energii) a Jing (esenci, hmotu). Hmotu vir určitě má. Je to jen RNA nebo někdy DNA obalená většinou proteinovou skořápkou. Má i energii, i když si ji bere jako správný parazit z hostitelské buňky. A pravděpodobně má i Shen, nějaký záměr, program, který se snaží uskutečňovat. Viry většinou vnímáme jako naše nepřátele. Mnohem rozsáhlejší boj však svádí viry s bakteriemi. To je jejich úhlavní nepřítel. Nicméně, jak dnes vidíme, i pro člověka jsou viry často velký problém.
Viry se nedokážou samy množit. Potřebují k tomu hostitelskou buňku. Viry se také nejsou schopné pohybovat. „Přemísťují“ se např. společně s kapénkami, které vyprskneme nebo vykašleme. Mají na sobě takové klíče, spouštěče, díky nimž jsou schopny otevřít zámky, které jsou umístěné na buňkách našeho organismu. Vir si buňku odemkne, dostane se dovnitř a začne nastolovat své pořádky. Jeho cílem je se replikovat. Buňka postupně přestává plnit v organismu funkce, kvůli kterým byla vytvořena, a začíná pracovat ve prospěch viru.
Při replikaci poměrně často dochází k chybám, a tak vznikají různé mutace virů. Pokud je mutace pro vir nevýhodná, nezlepšuje jeho schopnost přežít, vir zanikne. Pokud mu ale mutace přinese nějakou výhodu nad ostatními viry, takto zmutovaný vir začne ostatní vytlačovat a postupně v organismu převládat.
Koronaviry jsou nám dobře známou skupinou virů, které nás obtěžují každý podzim a projevují se typicky rýmou. Při replikaci ale vznikají mutace, které jsou aktivnější než ty běžné koronaviry, na které je náš imunitní systém už připravený. A k nim patří i koronavirus SARS-CoV-2 (Severe Acute Respiratory Syndrome Coronavirus 2). Problém, je, že náš imunitní systém tento typ viru neumí rychle rozeznat a zlikvidovat. A trvá mu delší dobu, než ho rozpozná, než začne vytvářet imunologickou odpověď a než ho začne likvidovat.
Koronaviry jsou RNA viry. Kromě proteinového obalu jsou obaleny i membránou, kterou si vytvářejí z buňky, když ji opouštějí. Buňku opouští naráz ne jedna, ale velké množství virových částic, čímž buňku fyzicky poškodí – v podstatě ji roztrhají. A právě to je největší problém současného koronaviru – devastuje tkáně našeho organismu. Hlavně plíce. Druhý problém spočívá v nepřiměřené, řekl bych zbrklé imunitní odpovědi, kdy náš imunitní systém začne likvidovat i jednotlivé zdravé buňky, aby ochránil celek. A bohužel někdy je ta destrukce masivní a život ohrožující.
Víme tedy, jak funguje obrana a částečně víme, jak vypadá náš nepřítel. Co tedy můžeme udělat pro to, abychom neonemocněli? Jak se můžeme bránit?
Extrémně důležitá je prevence.
Za prvé je nutné dodržovat základní hygienická pravidla:
umývejte si ruce mýdlem nebo používejte antibakteriální gel s obsahem alkohol
při kašli a kýchání si zakrývejte nos a ústa kapesníkem nebo celou paží
mimo domov noste vždy roušku či respirátor
vyvarujte se úzkému kontaktu s osobami, které mají příznaky nachlazení nebo chřipky
při zvýšeném výskytu ve vaší oblasti se vyhýbejte místům setkání většího počtu lidí (nákupní centra, čekárny, MHD, kina apod.)
dbejte na dostatečnou tepelnou úpravu masa a vajec
při kontaktu s volně žijícími či hospodářskými zvířaty používejte ochranné pomůcky
Za druhé je nutné nasměrovat náš životní styl, aby náš organismus pracoval optimálně a měl dostatek energie k budování silného imunitního systému:
kvalitně, pestře a pravidelně jezte. Jezte kvalitní a chemicky neupravované potraviny
dostatečně spěte a přiměřeně odpočívejte
důležitý je pravidelný pohyb, ale neměl by být příliš vyčerpávající
snažte se udržet emoce na uzdě (což je v dnešní době poměrně těžký úkol)
radujte se z maličkostí a pěstujte dobré vztahy. Bude zase líp.
Imunitní systém
Funkcí imunitního systému je zajištění obranyschopnosti organismu vůči infekcím (obranyschopnost je posilována postupnou adaptací na infekční agens) a kontrola vnitřního prostředí likvidací nevhodných, starých, nefunkčních nebo nádorových buněk. Imunitní dozor nad vnějšími nebo vnitřními škodlivými substancemi nebo buňkami je jištěn dvojí cestou: pomocí nespecifické a specifické imunity.
Nespecifická imunita (vrozená, přirozená) je ta, se kterou se jedinec rodí; pomocí nespecifické imunity je schopen bezprostředně reagovat.
Nespecifická imunita má složky:
buněčnou – k buněčné složce nespecifické imunity patří polymorfonukleáry (polymorfonukleámí leukocyty, tj. neutrofilní a eozinofilní leukocyty), makrofágy a tzv. zabíječské buňky (NK – natural killers),
humorální – k humorální složce nespecifické imunity patří komplementový systém, cytokiny, chemokiny a přirozené autoprotilátky.
Nespecifická imunita se uplatňuje:
přímou likvidací infekčních nebo škodlivých buněk (NK buňky – buněčná složka),
přímou fagocytózou (polymorfonukleáry, makrofágy – buněčná složka),
urychlením obranného zánětu (cytokiny, chemokiny – humorální složka),
usnadněním fagocytózy škodícího materiálu (komplementový systém – humorální složka).
Specifická imunita (získaná) je zprostředkována lymfocyty. Ty jsou schopny specificky rozpoznat antigen (cizorodou látku).
Lymfocyty dělíme do dvou hlavních skupin: T lymfocyty a B lymfocyty.
T lymfocyty – mají v imunitních reakcích rozhodující roli. Regulují ostatní buňky prostřednictvím svých cytokinů, které označujeme jako interleukiny. Pomocné T lymfocyty ze subpopulace TH1 se účastní proliferace a aktivace lymfocytů a regulují ostatní buňky imunitního systému, aktivují makrofágy, popř. NK buňky k likvidaci škodlivých buněk, pomocné T lymfocyty ze subpopulace TH2 aktivují B lymfocyty k tvorbě protilátek (především k sekundární imunitní odpovědi), cytotoxické/supresorické T lymfocyty se podílejí na likvidaci (cytolýze) škodlivých buněk. Subpopulace THO je považována za základní, podle potřeb je schopná v imunitní reakci tvořit oba typy interleukinů.
B lymfocyty – produkují specifické protilátky (imunoglobuliny), které působí proti antigenu. Rozlišujeme 5 tříd imunoglobulinů: IgM, IgG, IgA, IgE a IgD.
Orgány imunitního systému
K orgánům imunitního systému řadíme centrální orgány imunitního systému a periferní orgány imunitního systému (Iymfatické orgány).
Centrální orgány imunitního systému
Centrálními orgány imunitního systému jsou kostní dřeň a tymus.
Kostní dřeň
V kostní dřeni jsou přítomny kmenově buňky, které jsou podkladem pro vznik různých krevních elementů: erytrocytů, krevních destiček, monocytů a makrofágů, polymorfonukleámích leukocytů a lymfocytů. Kmenových buněk využíváme při transplantacích jako možných náhradních buněk při léčbě některých vrozených nebo nádorových chorob krve (vrozené metabolické vady s poruchou tvorby erytrocytů, leukémie). V imunitních reakcích se uplatňují zejména polymorfonukleárni leukocyty, monocyty, makrofágy a lymfocyty. V kostní dřeni dozrávají B lymfocyty, zatímco T lymfocyty putují z kostní dřeně do týmu, kde probíhá jejich dozrávání a funkční specializace.
Tymus
Tymus (brzlík) zajištuje dozrávání a funkční specializaci T lymfocytů (jejich název vychází z názvu tymus, kde lymfocyty získávají své schopnosti) s ohledem na jejich funkci. Tymus je rozdělen na kůru a dřeň, kde jsou přítomny lymfocyty vycestovalé z kostní dřeně, buňky epitelového původu a makrofágy (tzv. interdigitující buňky). V týmu jsou lymfocyty vystaveny působení vlastních antigenů, které jsou jim předkládány na komplexu molekul označovaných jako HLA (human leukocyte antigens) systém. Komplex HLA molekul je přítomen na povrchu epitelových a dendritických buněk týmu.
Pokud jsou T lymfocyty schopné rozpoznat vlastní HLA systém, předpokládáme, že budou i v periferii schopné rozlišit cizí antigenní struktury od vlastních, kterými se jednotlivci odlišují, a to i v přímých příbuzenských svazcích.
Lymfocyty, které nejsou vybaveny schopností rozeznat vlastní HLA systém, jsou zničeny procesem, který nazýváme apoptóza (buněčná smrt), protože je organismus nemůže využit při rozlišování vlastních i cizích buněk.
Ve dřeni týmu jsou pak ještě lymfocyty vystaveny další zkoušce: pokud reagují s HLA systémem velmi silně, mohou po opuštění týmu silně reagovat i s vlastními strukturami vázanými na HLA a mohou poškozovat vlastní buňky nebo tkáně. Proto jsou do periferie (krevní oběh, lymfatické tkáně a orgány) propouštěny jen takové lymfocyty, které nemají vazbu na HLA příliš pevnou. V týmu se tak zajišťuje tolerance vůči vlastním antigenním strukturám.
Antigen je látka převážně proteinové nebo glykoproteinové povahy, méně často lipoproteinové. Z antigenů rozeznává T (nebo B lymfocyt) svým receptorem jenom malý polypeptid, a to jen pokud je vázán na HLA. Tyto polypeptidy, které jsou receptory lymfocytů rozeznávány, nazýváme antigenní epitopy. Jednotlivý antigen může mít a většinou má mnoho epitopů, které dokáže imunitní systém rozpoznat. Nejčastějšími jsou antigeny cizorodé (exoantigeny), jako jsou např. infekční mikroorganismy. Vlastní antigenní struktury (autoantigeny) jsou rovněž předkládány na komplexu molekul označovaných jako HLA systém, většinou u buněk, které jsou nefunkční, nevhodné, popř. nádorově změněné. Exoantigeny z prostředí (prach, pyl, roztoči, plísně apod.) mohou po rozpoznání působit jako alergeny u geneticky predisponovaných jedinců, kteří začnou nadměrně tvořit protilátky typu IgE.
Periferní lymfatické orgány
K periferním lymfatickým orgánům patří slezina, lymfatické uzliny, tonzily a lymfatická tkáň ve sliznicích zažívacího a dýchacího traktu.
Slezina
Podobně jako tymus je rozdělena do lobulů (lalůčků). V nich odlišujeme červenou a bílou pulpu. Při průchodu slezinou jsou v červené pulpě odstraňovány staré erytrocyty i leukocyty, bakterie, popř. jiné částice. V bílé pulpě se nakupují T a zejména B lymfocyty, které se po rozpoznání antigenních struktur (konkrétně po rozpoznání epitopů, které jsou součástí an- tigenu) diferencují a produkují imunoglobuliny.
Lymfatické uzliny
Lymfatické (mízní) uzliny jsou navzájem propojeny lymfatickými (mízními) cévami. Nacházejí se v blízkosti povrchů (kůže, sliznice) nebo orgánů, které drénují. Rozlišujeme u nich kůru a dřeň a navíc lymfatické folikuly. V lymfatických uzlinách jsou umístěny shluky lymfocytů, probíhají zde imunitní reakce – lymfocyty rozlišují antigenní struktury (epitopy), vzniká spolupráce mezi T a B lymfocyty, vytvářejí se terminální buňky B lymfocytů – plazmatické buňky s produkcí protilátek, vytvářejí se také paměťové T a B lymfocyty. Ty jsou pak po opakovaném rozpoznání totožné antigenní struktury (epitopu) rychleji aktivovány, proliferují a zajišťují rychlejší imunitní odpověď (sekundární imunitní reakce).
Lymfatická tkáň ve sliznicích
Tato tkáň je organizována v tonzilách, Payerových plakách a lymfatických folikulech střeva. Lymfocyty jsou rozptýleny ve střevě i jednotlivě, hovoříme o difuzním slizničním imunitním systému (MALT ~ mucosa associated lymphatic tissue). Plocha sliznic představuje nejrozsáhlejší prostor pro styk s antigeny, přicházejícími z vnějšího prostředí. Proto je lymfatický systém sliznic důležitý: nejenom brání infekcím, ale představuje i bariéru proti vniknutí nežádoucích antigenů do krevního oběhu. Nedostatečná nebo nepřiměřená funkce imunitního systému sliznic může vést ke vzniku chorob, především alergických.
Imunodeficience
Imunodeficience jsou způsobeny chyběním, snížením nebo vadnou funkcí jednotlivých složek imunity. Mohou být buď vrozené (primární), nebo získané (sekundární, druhotné).
Nejčastější imunodeficience jsou protilátkově. Projeví se výraznou náchylností k bakteriálním infekcím. V dětství jsou časté otitidy, průjmy, v dospělosti více sinusitid, bronchopneumonie. Stejné příznaky mohou mít nemocní s vrozenou i získanou imunodeficiencí.
Získané protilátkové imunodeficience mohou vznikat:
při ztrátách bílkovin močí, stolicí (nefrotický syndrom, Menetrierova nemoc, střevní lymfangiektázie),
po iradiaci, léčbě cytostatiky,
po dlouhodobém podávání kortikoidů,
po těžkém popálení a traumatu s krvácením,
při malnutrici a malabsorpčních stavech (celiakální sprue, ulcerózní kolitida, střevní lymfomy, Whippleova nemoc),
při krevních malignitách (lymfomy B řady, plazmocytom).
T buněčné imunodeficience jsou převážně získané. Provázejí řadu chronických metabolických, špatně léčitelných onemocnění (nebo mohou být důsledkem některých léčebných postupů, popř. nedostatků ve výživě):
akutní virová onemocnění (spalničky, zarděnky, infekční mononukleóza, chřipka, ostatní virová onemocnění, zejména infekce virem HIV),
alergická onemocnění (atopická onemocnění, astma, ekzém),
chronické nemoci jater a trávicího ústrojí,
autoimunitní onemocnění (systémové a orgánové imunopatologické stavy),
těžké metabolické poruchy (urémie, diabetes mellitus),
nádorová onemocnění léčená i neléčená,
pooperační stavy (trauma, stres),
popáleniny,
nedostatek proteinů, vitaminů, stopových prvků,
polékové (cytostatika, chloramfenikol, tetracyklin),
po iradiaci.
Vrozené T buněčné imunodeficience se manifestují v dětství těžkými infekcemi a neprospíváním. Snížena je zejména odolnost vůči intracelulárním infekcím. Poruchy fagocytózy jako vrozené onemocnění jsou vzácné. Častější poruchy fagocytózy jsou u leukopenie, většinou po léčbě cytostatiky. U těchto nemocných je sklon k bakteriálním infekcím, často až k sepsím. Poruchy v komplementovém systému vedou buď k častějším bakteriálním infekcím, nebo k projevům imunokomplexových (autoimunitních) onemocnění, při kterých dochází k poškození tkání organismu ukládáním imunitních komplexů.
Diagnóza
Mimo typické klinické příznaky je pro diagnostiku imunodeficiencí důležité i laboratorní vyšetření periferní krve pacienta. Vyšetřujeme koncentrace jednotlivých imunoglobulinů (IgG, IgA, IgM a podtřídy IgG 1-4), hlavních složek komplementu (C3 a C4), popř. funkční stav celého komplementového systému (CH50), určujeme procento a absolutní počet
T a B lymfocytů, podtříd T lymfocytů, schopnost lymfocytů proliferovat v podmínkách in vitro (testy blastické transformace), schopnost produkce interleukinů a cytokinů aj.
Léčba
Léčba protilátkových imunodcficiencí spočívá v substituci preparáty gamaglobulinů intravenózně nebo intramuskulámě, podle závažnosti a rozsahu onemocnění.
Ostatní formy imunodeficiencí jsou obtížně léčitelné; začínáme je řešit transplantací kmenových buněk nebo genetickou úpravou.
Nemocní imunodefíciencí nejsou schopni překonat často i banální infekce; hrozí u nich komplikace. Proto u všech forem imunodefíciencí neváháme při febrilních interkurentních infektech s podáním antibiotik. Dobře volená antibiotika podaná v dostatečně účinné dávce imunodeficienci neprohlubují.
